Brutal Assault 2018: středa

Letos ještě větší, delší a dražší festival s ještě méně neokoukanými kapelami vydal fanzin jako přílohu festivalového průvodce. Rozpolcenost typická pro fesťák, který celosvětovému renomé navzdory furt trčí v androši, a to jen kvůli dramaturgii, kterou mainstream pořád nebere na vědomí. Jenže spíš než pičovat na drahotu a parazitování na undergroundu jsem na Brutal přijel za starými známými a laskominami v okrajových časech a na zastrčených pódiích. Ironií je, že ve středu jsem si asi nejvíc užil provařenou kapelu na hlavním pódiu, ačkoliv…

Jako Abbé a tak trochu vojenský historik jsem stylově dovalil až na Armoured Saint. Věděl, že se domluvený pokec s Obscure Sphinx o dvacet minut opozdí, zůstal bych aspoň na tři kousky. Škoda Johna Bushe z Anthraxu jen letmo pozdravit. Ten chlap má v hrdle dynamit.

Naproti tomu Steve 'n' Seagulls jsou krystalicky čistý marketing. Přišli s něčím, co vůbec nikdo nepotřebuje, ale stejně ho museli vidět, aby se ujistili, že Rumcajs hrající metal na banjo je přesně taková blbost, jakou čekali. ScreamJay a Bizzaro se trumfují, kdo bude ze Štefana a Racků nejvíc nadšený. Prej neironicky a moc jim to nežeru. Tahle věc patří na MOR, ne sem. Bohužel duch Štefana a Racků posedl i Kurokuma. Když hrnout nestačilo, přihodili polku, a když i to selhalo, tak virbl. Divné a zdrcující tak napůl. Ale lidi na to stáli frontu, protože se hradbou téměř nedalo projít.

„Někteří lidé prostě jen chtějí vidět svět hořet, a proto chodí na Gojiru.“

U Comeback Kid ScreamJay žadonil, abych tomu dal historicko-filozofický přesah a ideálně něco se Senecou, tak teda jo. Poslouchat nejrozpařenější kapelu v letním pařáku bylo jako si přeřezat žíly v horký koupeli. Nějak jsem během setu zmalátněl. Novou krev do žil mi vlily až Helmet. Devadesátky pro mě nejsou retro a stárnutí Page Hamiltona mě nedojímá. Mám vrozenou imunitu. Jemná a elegantní práce s vyhrávkami už zabrala. Helmet díky ní nejsou plytký altrock. Nevypadá to tak, ale jde o velkou poklonu. U Lvmen budu ještě stručnější. Presscentrum téměř vylidnili. Nářez i bez ohledu na status tuzemské žánrové legendy.

Někteří lidé prostě jen chtějí vidět svět hořet, a proto chodí na Gojiru. Monstrum se lineupem prošlo jako centrem Tokya a co i potom zůstalo stát, shořelo na uhel nebo smetl její radioaktivní dech. Předvídatelná, ale pořád stejně ohromující podívaná. Z deseti katastrofických zevlonů ten jeden přeživší dozajista potvrdí.

Chválit den před večerem, respektive večer před brzkým jitrem, ale bylo dost předčasné. Zahřívací kolo festivalu dosáhlo bodu varu krátce před druhou ráno s tanečním setem Horskh. Každý z těch necelých dvou stovek k smrti stahaných vytrvalců se vydal z posledních sil. Za setu i po něm. To když se marně domáhali nášupu čiré EBM bestiality. A tak to má být.

fotografie titulka: Jakub Jaňura (Full Moon Zine)