Boris + Amenra

Bicí s gongem přesně na středu sálu, symetrické hradby zesilovačů Orange po stranách. Jedna kytara standardní, jeden dvoukrký monstrnástroj kombinující kytaru a basu. Precizní, působivá scéna Boris přesně naplňovala očekávání, u samotného setu to ale fungovalo trochu jinak. Zvuk přes poměrně epické proporce játra netrhal, takže nešlo o předpokládaný fyzický zážitek, spíše o intelektuálnější průlet dimenzemi. Boris totiž prezentovali své aktuální album Dear, kterým víceméně shrnuli svou pětadvacetiletou cestu – se všemi četnými zákrutami.

Počáteční drone/doomové a stonerové tracky sklouzávaly po povrchu, ve výsledku však připravily cestu do vesmíru Boris, kde bylo možné všechno. Přechod k postrockovým kytarovým plochám a následný punkový výbuch ještě překvapil, ambient na harmoniku přecházející do hluku už stěží. Japonské trio zahrálo rokec i abstrakci, tiše a krásně i hlasitě a neurvale, znělo jako Sigur Rós i Sunn O))). Jedinou jistotou byla nepředvídatelnost.

„Opakování vzorce totální tlak-emotivní brnkání-totální tlak chyběla nuance.“

Kouzlo však nespočívalo jen v ohýbání žánrů. Boris totiž zdrojové postupy ohýbali po svém. Výsledkem byl někdy nevýrazný zmatek, jindy famózní momenty. Očekávání spojená s provařenými postupy Boris prostě neplnili, skladby se natahovaly, gradace nepřicházely, rytmy se rozpadaly. Posun oproti standardu zvýraznila nezvyklá japonská intonace zpěvu všech tří členů a pokroucená kytarová sóla. Nejsilnější moment však přece jen přišel s dřevním drone doomem, dialogem titánských kytar v tracku The Power. Tam se nebesa chvěla.

Pokud byla u Boris brutální riffovačka vyvrcholením setu, v případě stále populárnější kapely Amenra, nečekaně nasazené do pozice headlinera, šlo spíš o standardizované východisko. Belgičané, kteří jsou u nás naopak častými hosty, osekali postmetal na holou kostru (zbavili se přitom velké části jeho patosu) a přidali trochu black metalu, což by byl dobrý nebo minimální efektní princip. Živému provedení ovšem jaksi chyběla celistvost nebo větší propracovanost. Expresivní dvoukytarové riffy vytvářely spolu s basou o intenzitě kopance do břicha mocný válec, ten se ale v tichých pasážích rozpadal. Opakování vzorce totální tlak-emotivní brnkání-totální tlak chyběla nuance, bohužel se jím řídil celý set. Propracovaná pódiová show, minimalistické osvětlení a decentní projekce byly v rámci metalu vysoko nad standardem, celkově však tenhle pokus o hlubokomyslnou temnotu úplně nefungoval. A křivka zábavnosti s přibývajícími minutami klesala.