Black metal je stále svůj, ale už není tak elitářský

Cílem poměrně obsáhlého povídání je jakýsi úvod do zásadních aspektů českého blacku, od níž se odrážíme k obecnějším principům a pravidlům žánru, ale i velice osobním pohledům zpovídaných. Odpovědi, které úzce navazují na samotnou kapitolu z „Kmenů“, podali Morbivod (War for War, Umbrtka, Trollech, Stíny plamenů) a Kverd (Heiden).

Jakou pozici má podle vás česká blacková scéna v rámci tuzemského metalu jako takového?
Morbivod: To je značně ošemetná otázka, nejprve bychom museli specifikovat, co je to blacková scéna. Vycházejme tedy pro zjednodušení z předpokladu, že se jedná o kapely, které se k black metalu samy aktivně hlásí, tedy vynechejme ty, kteří třeba v některých ohledech tento směr připomínají, ale nevědí o tom nebo nechtějí.
Takto jasněji vymezená scéna je vedle ostatního metalu poměrně malá, jen několik procent, přesto má v současnosti výrazné místo, které není přehlíženo. Blackmetalové kapely se na rozdíl od dřívějška objevují i na metalových koncertech i festivalech, má tedy pozici rostoucí. Mám i pocit, že se o tomto stylu více mluví a píše.

Když zmiňuješ kapely, které „nevědí nebo nechtějí vědět“ o tom, že hrají black, koho tím myslíš? A proč to nechtějí vědět?
Morbivod: Nemám na mysli konkrétní jména, jen mám dojem, že jsem občas někde zaslechl vokál nebo kytarové postupy velmi podobné těm blackmetalovým, ale příslušní hudebníci takový styl neznají či o jeho existenci nevědí anebo jim dokonce bytostně vadí. Také je to třeba tak, že zkrátka něco hrají a nechtějí být k žádnému stylu připodobňováni. Už je to asi zbytečné plkání, sám teď nevím, o kom píšu...

Dufaq z webzinu Mortem zmiňoval, že se black dere na povrch i díky „některým projektům a osobám“. Komu bys, Kverde, takové zásluhy připsal ty?
Kverd: Popravdě netuším, co tím Dufaq myslel nebo nemyslel. Jsou tu blackové spolky, jejichž popularita je docela velká – třeba Inferno vydávající (podobně jako Root) u polských Agonia Records, ale to vše se stejně děje v uzavřených kruzích – když už ne black, pak jistě metalového undergroundu.
Výstřelkem pak mohou být zmínky o Morbivodových projektech v Maximu, ale tomu bych skutečně nerad říkal „draní se na povrch“. Všechno je to velmi relativní.

„Když jsem pořizoval před pár lety gramofon, namátkou jsem v antikvariátu sehnal různé staré české nahrávky, a když jsem pouštěl Precedens a Stromboli, tak jsem najednou našel, co jsem hledal.“

Když se vrátíme k první otázce, jakou pozici mají fanoušci stylu vedle „jiných metalistů“?
Kverd: Velmi záleží na přístupu jednotlivce. Je stejně snadné splynout s tokem a tradicí „obecného“ metalu, jako se proti němu téměř zcela vymezit a soustředit se čistě na hudebně-emoční stránku věci. Dodnes si mimo jiné pamatuji svoji návštěvu jakési metalové pivnice, kde jsem byl ihned po příchodu častován vřelým pokřikem tamních pijanů: „Co tu sakra chce ten hopper?“

Myslíte, že jsou fanoušci blacku otevřeni i jiným metalovým stylům, anebo jsou buď věrni blacku či hledají v úplně jiných žánrech?
Kverd: Ortodoxní, staroškolská stylizace a vkus se vlastně od ostatních metalových forem toliko neliší – je to prostě jen trochu jiné hřiště. Otevřenější a, řekněme, modernější fanoušek je povětšinou schopný poslouchat a vstřebat daleko širší hudební záběr a toto jeho zanícení se na celkovém vzezření prakticky neprojevuje. Vždy je to o jednotlivci a jeho kvalitách.

Morbivod: Mnozí mají jistě blízko k některým formám doom metalu nebo death metalu. Také je zřejmá velká provázanost s thrashem. Dále je to natolik individuální, že to není možné celkově posoudit. Někdo třeba vyrůstal na starém heavy metalu, pak objevil black metal, ale stále si rád poslechne i to staré. Existuje nekonečně variant.
Zajímavější je z mého pohledu stav, kdy fanoušek black metalu neposlouchá žádnou jinou formu metalu, ale právě něco zcela vzdáleného. Myslím, že takových případů se pár najde, ale většinou spíš platí ty předchozí možnosti.

A ty jsi který případ?
Morbivod: V první řadě nesnáším, když někdo říká „Já poslouchám všechno, co se mi líbí,“ nebo „Hudba je jenom jedna.“ a podobně. Přijde mi to jako prázdné výplňové tvrzení, ovšem ono možná na mě samotného docela sedí, když se to správně vysvětlí.
V řadě hudebních stylů mě může něco oslovit z nějakého speciálního osobního důvodu, a ani to nemusí být výhradně hudba sama. Pravda, posledních asi dvanáct let jsem se black metalem zabýval téměř výhradně, ale hlavně kapelami, které mě výrazně oslovily právě v době okolo let 1996 až 2002 (netřeba vypisovat které, mám na mysli ta známá jména ze Švédska a z Norska a naše Master’s Hammer).
V současnosti k nim mám stále vřelý vztah a vím, že mi zůstane, se vším, co k těm kapelám i k té době patří. Skupiny vzniklé po tomto období mě až na výjimky nezajímají a nemám nejmenší potřebu je vyhledávat, pokud na ně nemám alespoň nějaké vazby. Dále mám dlouhodobý vztah k Opeth (i když poslední dvě alba si i přes ten vztah asi už nepustím), ke Katatonii a několika funeraldoomovým kapelám.
V poslední době jsem cítil nějakou vyčerpanost a únavu, pořád mi někdo něco doporučoval, že se mi bude líbit, ale většinou to byl hrubý omyl. Když jsem pořizoval před pár lety gramofon, namátkou jsem v antikvariátu sehnal různé staré české nahrávky, a když jsem pouštěl Precedens a Stromboli, tak jsem najednou našel, co jsem hledal, a znovu se mi otevřely nějaké nové brány a zápal pro věc.
Hodně se mi hlavně Precedens trefili do mých vnitřních světů, a ve správnou chvíli. Je to pro mě velká inspirace a také určitý most, který mě přivedl k oťukání všemožných starých i současných popových, rockových či elektronických interpretů, sem tam něco mě osloví hodně nebo vůbec, kupříkladu Lady Gaga. Zjednodušeně řečeno, oslovit mě může téměř jakákoli hudba, pokud se mi konkrétní interpret z nějakého záhadného důvodu strefí se do nějakého z mých vnitřních světů. Vedle toho pak můžu natrefit na něco velmi podobného, co ale ty pohnutky pro můj zájem postrádá – a nestane se nic.

„Mayhem novou tvorbou zradili scénu, a že ses tvářil, jako že ti to nevadí, tím jsi skončil.“

Prošla naše blacková scéna nějakým zásadním vývojem?
Morbivod: Několik málo kapel z přelomu osmdesátých a devadesátých se časem stalo světoznámých, a vedle toho průběžně přišlo několik vln vznikajících nových kapel, z nichž některé si také získaly slušné jméno i ve světě. A pak tu byla spousta zbytečných a špatných kapel, ale i jejich existence má svůj smysl.
Otevřely se lepší možnosti koncertování, z původně vzácných akcí tohoto druhu se dnes stala téměř všední a příliš častá záležitost, a přestože počet fanoušků spíše roste, koncerty bývají prázdné.

Kverd: Ano, řekl bych, že prošla. Největší rozdíl spatřuji právě v rostoucím rozhledu hudebníků i fanoušků. Nepozorují už tolik nevraživosti vůči jiným hudebním stylům ani elitářství, které tento subžánr od počátku provázelo. Stále je ovšem možné poměrně přesně vysledovat a pojmenovat náležitosti i specifika, která si sebou tento žánr nese celou řadu let.

Ono elitářství ale zcela pominout nelze. V „Kmenech“ zmiňuju historku s jednou kapelou, jejíž člen se se mnou odmítnul dále bavit poté, co jsem se pídil po důvodech jeho odporu k nové tvorbě Mayhem. Jak přítomna je tato ortodoxnost na současné scéně a myslíte, že je za ní jen něco více než naše (či spíše moje) nepochopení?
Morbivod: Mayhem novou tvorbou zradili scénu, a že ses tvářil, jako že ti to nevadí, tím jsi skončil. Už jen neodsouzením této skutečnosti jsi v očích toho člověka ztratil jakoukoli váhu. Dnes už se tohle moc neděje, protože z těch starých kapel už zradily všechny.

Kverd: Za sebe doufám, že jsou podobné projevy přítomny co nejméně, ale přesnou míru tohoto faktu odhadnout nedokážu. Subjektivně mám dojem, že se v tomhle ohledu blýská na lepší časy, publikum i sami hudebníci jsou výrazně otevřenější, než tomu bylo dřív. Výjimky se, zdá se, i tak najdou, ale nemám pocit, že by tebou popisovaný zážitek reflektoval obecné poměry na scéně.

Morbivode, co podle tebe black metalu nejvíce škodí v očích veřejnosti?
Morbivod: Nic mu neškodí, o žádném důvodu nevím. Možná akorát když banda ožralých blackmetalistů dělá někde hluk či něco poškozuje, veřejnost je pohoršena. Ale jelikož ta veřejnost stejně nepozná, že jsou to právě blackmetalisté, pokřikují na ně „kissáci“.

„Pro začínajícího fanouška je black metal na povrchu přirozeně atraktivní, neřku-li revoluční.“

Jaký podíl revolty je v rozhodnutí fanouška oddat se blacku? Nese s sebou black v našich podmínkách nějaké protispolečenské ostří?
Morbivod: Podle mě v tom žádná výrazná revolta není, nějaká možná ano, ale není hlavním motivem. Black metal člověka většinou chytne svou specifickou atmosférou, mrazivými melodiemi a temnou estetikou. Vedle toho je také třeba přihlédnout k potřebě člověka v určitém věku se k něčemu přidat a s něčím se ztotožnit či se proti něčemu vyhranit.
Protispolečenské ostří je poněkud nesprávný pojem, některé kapely mají potřebu poukazovat na špatnost a neduhy ve společnosti, chtěly by lepší společnost, takže jsou vlastně prospolečenské, tomu se paradoxně říká anti-human black metal. Původní jádro black metalu je protikřesťanské, ale jelikož křesťanství u nás nějaké fanatické a vlivné zastání nemá, tak to nikoho asi zas tak neprovokuje.

Kverd: Black metal může vyjadřovat prakticky cokoli, je velmi individualistický a tak si umím představit, že může být jak revoltou, tak společenským ostřím. Mohli bychom tu ale diskutovat funkčnost či životaschopnost podobného pojetí, která by byla zřejmě vzhledem k undergroundovosti a uzavřenosti celé komunity pramalá. Pro začínajícího fanouška je black metal na povrchu přirozeně atraktivní, neřku-li revoluční.

Měl by black šanci zaujmout (a přežít) i bez své záliby v temné obraznosti, rekvizitách, warpaintu…?
Kverd: Nedomnívám, jsem o tom přesvědčený. Můj vlastní přístup k žánru i hudbě by těžko mohl být takový, kdybych si přesně tohle nemyslel. Hudba je to oč tu skutečně běží, je to univerzální informace a zároveň smysl všeho. Kdyby mávnutím kouzelného proutku veškerá stylizace z black metalu zmizela, odstranilo by to pouze povrchní věci.

Morbivod: Tak fungují některé kapely, které z blackmetalové scény vzešly, ale vytvořily postupně vlastní směr, který v sobě některé hudební prvky stylu stále nese, ale celková estetika je odlišná. Ovšem black metal původního ražení, ten ty propriety hodně potřebuje, je jimi z nepřehlédnutelné části tvořen a skutečně by to bez toho nebylo ono. Musí se s tím ale také správně nakládat, aby to nebyla spíš komedie.

„Dnes bych například nedělal stejně vypadající klip Trollech, jako byl ‚Ve stínu starých dubů‘, máme jiné plány, ale tehdy to bylo od srdce přesně takhle.“

A myslíš, že je scestné vnímat jako onu komedii exemplární případy jako „přírodní“ videoklipy Immortal či Maniac Butcher anebo koneckonců i Trollech? Anebo je to otázka nepochopení? Čeho?
Morbivod: Já bych termínem komedie v pohrdavém slova smyslu spatřoval něco jiného než konkrétně tyto případy. Vybavuji si spíše „Bandzone projekty“ chlapců, kteří mají sice touhu dělat co nejvíc black metal, berou si na sebe na fotkách přes sebe všechny propriety, co viděli u svých vzorů, pod tím zřetelně prosvítají jejich dětské obličeje, zahrát na nástroj opravdu neumí, ale píšou kolem sebe velká slova s pravopisnými chybami. Nebudu uvádět příklady, jen uvádím onen princip. Rozhodně nenarážím na mladé kapely obecně, tyto jevy se objevují i u starších, kde je to pak ještě komičtější.
K těm Immortal... Oni přišli ve své době s něčím fantastickým a originálním, nevyvratitelným důkazem budiž velký ohlas jejich fanoušků. Jejich warpainty a celková stylizace jsou zkrátka jejich, sami se nebojí do toho vnášet sympatické vtipnosti, které jsou určitým lidským okořeněním jinak zmrzlého snového světa. Je dobře, že jejich aktuální klip přesně to znovu obsahuje. Když to přijde někomu směšné, jeho věc. Ono se totiž za směšné dá označit naprosto cokoli, když se někomu chce. K ostatnímu nemá smysl se tolik vyjadřovat.
Dnes bych například nedělal stejně vypadající klip Trollech, jako byl „Ve stínu starých dubů“, máme jiné plány, ale tehdy to bylo od srdce přesně takhle, a to je pro nás ten důležitý fakt, v každou dobu dělat pouze přesně to, co cítíme.

Kverd: Úplně rozumím tomu, že to lidem „zvenku“ často přijde mnohem víc humorné, než vážné anebo snad temné. Ono to asi nejvíc souvisí s tím, jak silná je vazba jednotlivce k historii a kořenům subžánru jako takového. Pro určitou skupinu hudebníků nebo fanoušků je žánrová stylizace natolik důležitá, že často humorný vizuální dojem vnímají docela jinak, naprosto vážně. Je to pro ně výraz úcty a pocitu sounáležitosti s něčím, co tu existuje přes dvacet let. Diskutovat samozřejmě lze i výsledné provedení, lišící se kvalitou případ od případu.

Jsou v blackové subkultuře zastoupeny i ženy? Hudebnice mě v tomto směru nenapadá ani jedna a rovněž mezi příznivci žánru jsou dominantní muži. Čím to?
Morbivod: Sem tam nějaká se najde, ale většinou spíš za jinými než za typickými nástroji pro black metal, jako je kytara, bicí či řev. U nás prakticky žádná taková výrazná osoba není, a už vůbec taková, která by kapelu založila, byla vůdčí osobou a někam dotáhla. Mezi příznivci žánru je ovšem žen velmi mnoho, přijde mi to s muži vyrovnané, akorát se mezi nimi nevyskytuje moc takových, které by měly dlouhodobou touhu a vůli black metal hrát, a zároveň měly nějaký hudební talent. Většinou to skončí u nepovedených pokusů. Je to škoda.

Kverd: Minoritně ano, několik žen v black metalu aktivně působí. Máš ovšem naprostou pravdu v tom, že je to všeobecně především mužský fenomén. Možná tím, že chlad, agresivita a odlidštění – coby typické atributy blackmetalové hudby – nejsou ženám vlastní v takové míře, aby samy cítily potřebu je tímhle způsobem ventilovat.

fotografie: Tomáš Souček © BiggBoss & Yinachi