Aran Epochal & Tahle hudba – Doba bronzová

Je třeba to otevřeně přiznat. Poslouchám rock, neposlouchám folk. Naprosto respektuji skutečnost, že folk bývá často vynikající hudbou, jenže na ploše dlouhohrajícího alba mě většinou zase až tolik nebaví. Tvrdé kytary jsou mi bližší než ty jemné, které jsou mi blízké coby kontrast k těm hlučným. Jenže zatímco v případě ostře kytarových nahrávek mě baví ty dobré a nebaví ty špatné, u vyloženě akustických počinů mě žel občas jemně nudí i ty jinak výborné.

Přestože vánkem se třepetající „Košilela“ od Stromboli mi je o něco bližší než Kabát, čímž popírám předchozí tvrzení, většinou platí opak. Alice je mi bližší než Illustratosphere, Sluníčko bližší než Eternal Seekers a Baromantika, Wohnout bližší než Homola, Banana i Vladivojsko bližší než Vladivojna, Innoxia Corpora a Telefon bližší než Ctib, Jaywalker bližší než Sneeze, Nod Nod bližší než Kalle, Ememvoodoopöká bližší než Sporto či Bonus, Wollongong bližší než Unkilled Worker, Esazlesa a Esgmeq bližší než Esoasisi a Gnu bližší než Aran Epochal.

Čímž rozhodně netvrdím, že jedno je lepší než to druhé, jen odhaluji čistě osobní preference. Pokud se výjimečně zabývám i jemnější hudbou, je to hlavně proto, že jejími autory jsou lidé vzešlí z tvrdších sfér. Adamem Nenadálem proto, že jde o člověka vzešlého z pakoně, což není malej tvor. Je to velkej tvor, který mi je blízký.

Arana tvoří basa a hlas, Bourek občas dodá ambient, beat či zvuky. A ona Tahle hudba? Lidé z kapel jako OTK, Planety, Leto, Kontroll a několika dalších, kteří spolehlivě nahradili někdejší metronom a zvukově vyplnili nabízený prostor. Bubny, kytarou, banjem, foukací harmonikou či jinak, jak kdo chtěl, jak se komu hodilo. Nejčastěji Yoz, ostatní jednou či dvakrát.

„Oni pozvedávají jeho písně, on jim k tomu rád dodává potřebný prostor. Tahle hudba tuhle formu umožňuje.“

Aran Epochal byl původně projekt stavěný pro vinylové sedmipalce. Byly vesměs dělené s různými kolegy a postupně jich vyšlo osm. Nejprve vycházely jednou za měsíc, posléze jednou za rok a pak vycházet přestaly. Do toho výjimečně nějaká ta kompilační účast. Opuštění těchto sedmipalcových jistot může být pro někoho zklamáním, ale stejně jako jím po třiceti letech není filmové zhmotnění Járy Cimrmana, není třeba se ničeho takového obávat ani v tomto případě. Jen namísto dosavadních sedmi palců je možné jich najednou zvednout všech dvanáct.

Dvanáct palců, dvanáct písní, to se rýmuje. Není jedna lepší než druhá, některé jsou ale lepší než ty druhé. Především ty, jež drží pozornost po celou dobu, třeba „Rovina“, „Detail“, „Ralsko“ a několik dalších. Některé ale končí zbytečně brzy, jejich nadějný motiv zůstává více nerozvinut, když hlavně „Starý mapy“ se nabízelo rozvinout na trochu větší ploše.

„Studuju každej detail, každej milimetr ticha“, naráží na pakoně Aranův hlas ve výpůjčce přímo od sebe samého, neboť velkej tvor se cítí být i Satanem. „A. Letec“ byl půjčen od OTK, jedno intro od New Model Army, ovšem zbytek je plně autorův. Jeho hlas zní naléhavě a jím třímaný nástroj s ním drží basu. Kolegové s ním drží totéž a v rukou ostatní nástroje.

Velkej tvor a Tahle hudba se rýmují ještě více. On dodává vzrušující basové tóny a inteligentní slova, oni pestré zvuky. Navzájem se doplňují a metronom k tomu nepotřebují. Jednou k tomu Aran nepotřebuje ani sebe samotného a je střídán Petem Simonellim z Enablers. Ovšem tam, kde se zúčastnění vzájemně potřebují v nejvyšším počtu, je nejlépe, a výborné skladby „SOS JTB“ a „Kovbojův nářek“ představují vrchol jejich spojení. Oni pozvedávají jeho písně, on jim k tomu rád dodává potřebný prostor. Tahle hudba tuhle formu umožňuje.

„Pískej rovinu, pískej konec!“, zní hlas toho, který svou profesi nezapře. Pouze tu rovinu překlopil, takže konec je pískán téměř v úvodu, zatímco „První sníh“ napadl na konci. Pakliže konec Gnu byl již asi odpískán, doba bronzová stále trvá. Mějme z toho radost.

fotografie: Berry