Apatheia – Elevating Moments
Havířovská Apatheia svůj druhý počin vydala již někdy před více než rokem, kdy tento magazín ještě neexistoval, fakt solidní úrovně alba a koneckonců i dlužené recenze je ale dobrým důvodem k tomu, aby se její autor naposledy vrátil do předaardvarkovské doby.
Zatímco debutové album bylo nálepkováno artrockovým stylem, to zatím aktuální se jeví písničkověji, melodičtěji a svým způsobem přímočařeji. Přestože onen někdejší příklon k větší složitosti nezmizel, nově lze mluvit o poměrně běžném anglicky zpívaném a kytarovkami načichlém moderním rocku, byť zároveň s výrazně prostupujícím retro nádechem šedesátých a sedmdesátých let. Tuzemsky se derou na mysl seskupení jako Airfare, Animé, Clou, My Wave, Night, Rara Avis, Sunshine, Support Lesbiens, Take Death, The Prostitutes či Vees, i když ne veškeré tyto příklady jsou vyloženě srovnatelné. Hlavně z toho důvodu, že mnohé z uvedených kapel inklinují k používání elektroniky, jež zde chybí.
Nicméně oč otravnější je u některých těchto formací častý sklon ke světově rozlezlé, trendu poplatné a hlavně naprosto otřesné košilově-kravatové módě, o to zajímavější bývá jejich hudební počínání. Do značné míry toto časté poznání platí i v tomto konkrétním případě.
„Ať koketují s tvrdším zněním či naopak konejší popově vstřícnou baladickou skladbou, dokážou obhájit svůj docela zjevný zpěvně melodický potenciál.“
Pánové v produkci mimo jiné Ecsona Waldese splňují veškeré základní předpoklady, takže v solidním zvukovém balení předkládají muzikantsky dobře realizovanou nahrávku, která z českého pohledu má jisté mezinárodní parametry. Ať přitom koketují s tvrdším zněním či naopak konejší popově vstřícnou baladickou skladbou, dokážou obhájit svůj docela zjevný zpěvně melodický potenciál, aniž by museli být obviňováni z prvoplánovosti. Současně se nebojí tvorbu šperkovat poslechově velice zajímavými aranžérskými detaily, což se jim daří s elegantní lehkostí, která mnohdy sklouzává až k určité hravosti, v celkovém důsledku ústící v pocit čehosi vysoce pozitivního.
Přes uvedené přednosti a schopnosti však album působí lehce rozpolceným a nedotaženým dojmem. Nejenže vytrvale balancuje na rozhraní chytřejších aranží či náznaků rozhlasové přívětivosti, přičemž oproti debutu toto dilema činí ještě nejasnějším, ale navíc si počíná výrazově plochým způsobem, kdy vzájemné rozlišení skladeb je jen velmi jemné a spíše nedostačující. Především pak zásluhou zpěváka, jehož sice líbivý, ale poměrně neměnný projev se brzy mění v cosi úmorného. Marná sláva, Sunshine či The Prostitutes jsou v těchto směrech o něco dále, což ale jistě neznamená, že při průraznější snaze o všestrannou hudební barevnost by příště nemohlo být lépe.
