Anyway – Anyway
Ležérnost hudby Anyway můžeme odtušit už z jejich názvu. Ten ale neprozradí tolik o nasazení a jasném tahu, který je pro ni typický ještě více. Čtvrté album nazvané lapidárně „Anyway“ je tak energické, až je s podivem, že to zrovna po něm kapela (dočasně?) zabalila. Tohle je totiž hudba, která nabíjí, nikoliv vysiluje.
Chtít od desek jako je tato, aby byly „chytré“, je stejně rozumné, jako chtít po Dream Theater, aby začali hrát spontánní a uvolněnou muziku. Žádný „sametový pšouk“, jak citovala Shakespeara v souvislosti s Dream Theater kolegyně ze Sparku Jana Vrbková, které se tímto omlouvám za ukradenou narážku. Tady jsme na poli, kde jde více o energii, než sofistikované nápady. Anyway rozdávají karty jasně a posluchače vyzývají na férovku. Nejde ale o to, že by ho ubíjeli riffy – naopak, zavalují ho energickými skladbami, které jsou navíc ku prospěchu alba velice vyrovnané.
To však není jen „průzračně špinavé“, jak by naznačovaly pudověji střižené skladby – Anyway se občas pouštějí též do okrasnějších rockových pasáží a v kompozičně nejzajímavějších momentech se dostávají až někam k náladě Grindermana. Tyto momenty jsou však spíše ojedinělé, dominují vcelku jednoduché riffovačky, které nicméně mají i vývoj a hlavně náboj. Ten vychází hodně ze zpěvu (vzpomeňte na Juru Sládka ze Sad Harmony a Shatoon), ale i stonerrockových nálad (koho při poslechu „Anyway“ nenapadnou Queens of the Stone Age, ten je nikdy neslyšel).
„Při poslechu alba si jen stěží řeknete, že slyšíte kapelu, jaká tu nebyla. Málokterá podobná ale zvládá svůj styl lépe.“
Dvanáct písniček zní, jako kdyby je složil někdo, s kým smýkali ode dveří ke dveřím, ale on měl vždy dost síly, aby se zvednul a došel si na bar pro panáka. Desperátská nálada možná neznačí nejlepší vyhlídky, ale dává energii jim čelit. Protože, když Anyway o někom zpívají, že je „motherfucker“, tak ne způsobem, jako by ho chtěli zbít, ale s nádechem, který prozrazuje, jak je mrzí, jaký je to čurák. Protože jinak by mohl na ten bar jít s nimi. Proč se štítit švábů a supů, když s nimi můžeme kamarádit?
Při poslechu alba si jen stěží řeknete, že slyšíte kapelu, jaká tu nebyla. Málokterá podobná ale zvládá svůj styl lépe. Tvrdit o Anyway, že jsou nezastavitelní, působí vzhledem k tomu, že se po vydání alba po mnoha letech odebrali k nespecifikovaně dlouhé přestávce, trochu paradoxně. O jejich hudbě to ovšem můžeme tvrdit směle.
