Anketa: Lišaj, Munkeby a Welburn o playlistech
Posluchačské návyky se proměňují. Seance u přehrávačů střídají úvahy, jak se vyhnout otravným reklamám na streamovacích portálech. Tok hudby je jiný, změny rychlé. K zastavení se nad momentálním stavem jsme vyzvali tři zajímavé a různorodé hudebníky.
Mikuláš Odehnal letos vydal debut svého sólového experimentálního hiphopového projektu Lišaj, vloni se blýskl ambientním soundscape projektem Les a dříve hrál v progresivně postrockových Pime7. Pro jeho hudbu je charakteristické použití terénních nahrávek a minimalistických beatů. Patří k nejoriginálnějším hudebníkům české nezávislé scény.
Vyrůstal jsem v devadesátých letech, takže jsem jako posluchač prošel výsekem trasy od kazety k mp3 a skončil na síti. Můj vlastní poslech je určitě víc útržkovitý než dřív, ještě deset let zpátky jsem poslouchal v mnohem větší míře celé dlouhohrající nahrávky, to ale bylo dost možná zapříčiněné ani ne tak technologickou proměnou jako spíš časem, kterého jsem měl víc, protože se i teď často přistihnu, že bych si rád dal klidně několikahodinovou soustředěnou seanci. Takže to vnímání se přirozeně proměnilo spíš se změnou celkového životního stylu.
Momentálně hodně poslouchám playlisty na Soundcloudu i YouTubu, a když mě něco zaujme, spíš výjimečně si poslechnu celou desku. Pozornost je ale obecně dost roztříštěná, takže během úseku času většinou spíš proskakuju mezi hromadou více či méně konzistentní hudby, což se určitě odráží i na tom, co sám produkuju. Na druhou stranu u autorů, které už mám v hlavě, vydávání souborů nahrávek bez ohledu na albový nebo třeba mixtape formát sleduju a vnímám se zájmem i v dnešní době. Možná je to i tak, že opracovávám nějakou nevědomou hmotu načerpanou dřívějším více soustředěným poslechem celých desek, kdy jsem si zafixoval určité mechanismy, a teď tyhle struktury obrábím s povrchní znalostí toho, co přijímám přes stream. Faktem ale je, že občas v toku hudby narazím na celá EP nebo alba zavěšená online, a třeba až zpětně se dozvím, že jsem nevědomě poslechl nějaký provázaný soubor nahrávek, takže význam té hranice je určitě relativní.
Jørgen Munkeby, frontman norské kapely Shining, která svůj posun od freejazzu k industriálem čpícímu metalu s dominantním saxofonem potvrdila letošní deskou „International Blackjazz Society“.
Žiju v Norsku, které bylo jednou z prvních zemí, která plně přijala streamování jako způsob poslechu hudby. Pro mě samotného je streamování už roky hlavním způsobem, jak hudbu poslouchám. CD mi v mnoha ohledech chybí, ale z jiných důvodů jsem naopak rád, že je minulostí, protože streamování je v lecčem lepší než poslech z fyzického nosiče. Názor ať si udělá každý sám, já vidím plusy a minusy takhle.
Plusy streamování
- mobilita
- snadná organizace
- nezabírá místo
- hledání nové hudby je rychlé a jednoduché
- zveřejňovat (a případně zase stahovat) novou hudbu lze hodně rychle
- umělci mohou snadno publikovat jednotlivé skladby nebo EP
Minusy streamování
- některé streamovací služby (ale ne všechny!) mohou mít mizernou kvalitu zvuku
- umělci dostávají hodně malé tantiémy
- v systému plateb upřednostňují nejžvýkačkovější mainstreamový pop (ale tohle je může brzy změnit)
James Welburn letos vydal ceněné album „Hold“, které se dočkalo přirovnání k tvorbě Justina K. Broadricka (Godflesh, Jesu) či Aidana Bakera (Nadja). Na desce pracoval mimo jiné s bubeníkem Tonym Buckem (The Necks).
Posun směrem k playlistům pro mě jako umělce není nutně zlým. Pro mě coby začínajícího hudebníka v prvé řadě znamená možnost šířit mou hudbu. Rozumím ale těm, kteří si navykli živit se výdělky z prodeje desek a vidí to jinak.
Ve vývoji jsme ale často zaznamenali nové technologie, které se objevily a pomohly hudbu šířit dále a do větší šíře, často aniž by z toho kdokoliv finančně profitoval. V 80. letech to byly kazety, později vypalovaná CD – a byl bych pokrytec, kdybych řekl, že můj posluchačský život z této formy sdílení neprofitoval.
Má vlastní hudba se nedávno dostala do playlistu mezi zavedenější umělce a mohli ji tak objevit lidé, kteří by na ni jinak nenarazili. Tuhle mi třeba ze Soundcloudu přišla zpráva od „Johna z Finska“: „Jamesi, zrovna si náramně užívám ‚Hold‛, na tvoji desku jsem narazil náhodou na playlistu Applu a nemůžu ji přestat poslouchat. Těším se na další hudbu, nebo možná koncerty ve Finsku?“
Jak bych se měl cítit? Měl bych se zlobit a napsat mu, že streamingové služby mi vlastně nic neplatí? Ne. Pro mě to znamená, že se má deska dostala do Finska, rozšířilo se mé publikum a jsem šťastný, že se někdo nový dostal k mé tvorbě.
Ale pak je tady ta posvátná situace, kdy si nerušeně pustíte hudbu zcela bez počítače nebo smartphonu. Ta situace, kdy vezmete do ruky skutečný artefakt CD nebo vinylu a na patřičném přehrávači si dopřejete hudbu, kterou neruší hlášky z aplikací, větrák na notebooku nebo zářící obrazovka.
Když uvidím obal své desky mezi dvaceti jinými náhledy v sekci „Drones and Doom“ v obchodě Applu, samozřejmě přemýšlím, jak moc z nich vyčnívá, přemýšlím nad tím, zda mě něčím přitáhne. V tomto směru lze mluvit o vlivu. A když pak moje hudba zazní mezi jinými skladbami, uvažuju o mixu a masteringu. Ale to jsou podle mě volby a dilemata, které hudebníci zohledňují i tak.
Výsledkem toho všeho je, že budu dále propagovat výrobu kvalitních fyzických nosičů a usilovat o dobré koncerty. Toto totiž tvoří hudební zkušenost, jakou se snažím zprostředkovat. A streamování, jakkoliv finančně nevýnosné, mezitím pomůže mou hudbu šířit.
fotografie: Žakelýna – FMZ (Lišaj)
