Anketa: Cherry, Haslam, Bělíček a Šmitmajer o návratu kazet
Že jsou vinyly nejen dlouhodobě populární, ale taky trochu módní formát, už víme nějaký ten rok, po který se o ně stabilně zvyšuje zájem. Malou renesanci – ač nikdy úplně nezmizely – teď zažívají i kazety. Ptali jsme se na ně muzikantů i zástupců kazetových labelů.
Matt Cherry – kytarista synthrockové kapely Maserati, pro label VCO Recordings, který založili členové Zombi, pracuje jako designér
V mých očích je opětovný návrat kazet, podobně jako vinylů, reakcí na masové rozšíření iPodů a přenosných digitálních přehrávačů. Je důkazem, že hodně konzumentů hudby stále touží po něčem hmotném, co mohou obracet v rukou. Já osobně miluju svůj iPod a používám ho každý den, celý den. Nicméně když dorazím domů a mám volno, neženu se do toho, abych si na něm pouštěl hudbu. Vždycky jsem miloval vinyly – mají jasnější zvuk a moc rád se dívám na jejich vizuální ztvárnění, čtu poznámky z brožury a snažím se pochopit příběh umělce, který tu hudbu stvořil.
Návrat kazet není ani náznakem tak velký jako u vinylů a nikdy ani nebude. Kazety rozhodně nezní lépe, než kterékoliv jiné médium, a kazetové přehrávače, které vlastně pořádně hrají, je občas těžké sehnat. I tak jsou ale kazety rozhodně úžasné a lidi mají své důvody, proč je mají rádi. Pro mě mají nostalgický rozměr, protože jsem s nimi vyrůstal a mám je rád coby sběratelské kusy. Vlastně jsou tak trochu jako baseballové kartičky. Navíc mám i staré auto, takže raději než instalovat další držák na iPod se vracím ke svým třiceti kazetám, které v autě mám. Navíc mě ty starší stály dolar za kus!
Chris Haslam – kytarista a pán syntezátorů u manchesterských psychedeliků Gnod, spoluzakladatel kazetového labelu Tesla Tapes
Není to nic než aktuální způsob, jak levně vydat hudbu. Tady na severu Anglie je několik výrobců kazet, kteří navíc přijímají objednávky na malý počet nosičů, takže si můžete nechat vylisovat, řekněme, padesát kusů za dostupnou cenu. Toho je velmi těžké dosáhnout s vinylem, kde objednávky většinou začínají na třech stech kusech. Nemyslím si, že kazety kdy převálcují vinyly, ale jde o hezký formát, jak na práci, tak na poslech.
Jan Bělíček neboli snsbr – člen kolektivu Klangundkrach, hlas kapely Lightning Glove a redaktor kulturního magazínu A2
K!amm nedávno v rozhovoru pro časopis Full Moon prohlásil, že kazety jsou „vinylem chudých“. Kazeta je skladná, levná, elegantní, vypadá dobře. Vejde se ti do kapsy, pustíš si ji ve starým autorádiu a magneťáků se dnes všichni zbavujou. Navíc je výroba nahrávky ve formě kazety mnohem levnější než vinyl. Pokud má vůbec nějaké opodstatnění materiální nosič, tak nám zůstávají dva smysluplné formáty: kazeta a vinyl. CD na rozdíl od obou je víceméně digitální povahy. Odlišnosti mezi ním a pouhými digitálními daty jsou téměř zanedbatelné.
Momentálně mě ovšem zarazilo, že i německý housový label Gimme 5 vydal nahrávku ruského producenta Nocow na kazetě. Na návratu kazet je totiž zajímavá hlavně jedna věc. Posledních padesát let byl kulturní průmysl posedlý postupem vpřed a leckdy se zdálo, jakoby se technologické inovace rovnaly inovacím uměleckým. Nejvíc patrné to bylo právě na taneční scéně. Když se v současnosti čím dál víc autorů odhodlává k využívání kazet, je to pro mě signálem, že tato posedlost evolucí je za námi. Vracíme se ke starým, analogovým nástrojům a formátům, protože cítíme, že jim něco dlužíme. Nejsou jenom instrumenty, které využíváme, ale nesou v sobě i další významy, jejichž jazyk se nám stále nepodařilo plně vyčerpat. Je to pohled zpět do budoucnosti.
David Šmitmajer – audiovizuální experimentátor, hlava labelu Ascarid, který stojí za kazetami projektů Lovci Lebek, Inocenc, Labutí Dezert nebo Milana Guštara
Nic z toho, co potkalo vinyl, kazetám nehrozí. Současná tendence je dle mého soudu obrazem nespojité binární společnosti, která hledá východiska z přeplněných bezcharakterních datových skladišť. Netroufám si předvídat, co se v následujících letech stane s hudebním průmyslem a jeho širokou periferií. Je mi však jasné, že je něco v nepořádku, když si desky kupují lidé nevlastnící gramofon.
Vnímání hudby se dnes podobá tonutí. Jen málo lidí si zachovalo skutečně ryzí nadšení pro poslech a jsou schopni hudbu chápat v širším kontextu doby a vlastní existence. Kazety se daří zachránit „půl hodiny po půlnoci“, naprostá většina evropských výroben zmizela z mapy a kazety jsou doménou už jen podomních dílen, které v sobě skýtají to pravé hnízdo pro zárodky vskutku nevšední.
Kazeta je médium mnoha (ne)dokonalostí, jež jí dávají nezaměnitelný charakter zvuku a nedovolí jí stát se znovu populárním hudebním nosičem. Stejně jako v případě dlouhohrající desky je její analogičnost zakleta v časově mechanickém průběhu pásku a nevratnému opotřebení, které jí kotví na osách našeho žití. Přehrávání kazety je rituálem, nejvíce doceněným v blackmetalovém kruhu, kde je toto medium naprosto nativním nosičem a nikdy jím nepřestalo být, na rozdíl od jiných, jež jí opustili a nyní se k ní vracejí.
