Anketa: Cherry, Frodys a Tocados o pojmu postrock
Každý ten pojem používá a skoro každý se nad ním zároveň ošívá. Postrock už dávno není známka žánrové jinakosti a hloubky, ale spíše pojem zprofanovaný nadměrným užíváním. Jak to vidí členové tří kapel, jimž je tato škatulka oprávněně či scestně předhazována?
Matt Cherry – kytarista americké synthrockové kapely Maserati
S touto nálepkou upřímně necítíme žádnou spojitost. Je to tak srandovní pojem. Je to jako když se v 50. letech tehdejší architektuře říkalo moderní, ale v 80. a 90. letech se dobové architektuře říkalo postmoderní. A teď, v roce 2013, se soudobé architektuře zase říká jen moderní. Předpona „post“ ve své povaze zestárla stejně jako kapely, které termín „postrock“ přijaly za svůj. Proč se tomu prostě nemůže říkat „rocková hudba“?
Frodys – kytarista české postrockové kapely Postcards from Arkham
Kdybych měl nějak definovat žánr postrock tak, jak jej cítím, napsal bych, že se jedná o čistou esenci a pravou podstatu opravdové hudby tvořené od srdce.
Víte, ono je dle mého názoru pořád těžké škatulku postrock nějak definovat, určit hranice, kam až sahá, anebo kdo se nálepkou postrocku jen značkuje z důvodu popularity (?). Třeba ani Postcards from Arkham by se do tohoto šuplíku nevešli a třeba i nás kdekdo haní, že se snažíme ještě se svézt na už tak skomírající vlně tohoto stylu.
Když jsem před dávnými lety slyšel poprvé Sigur Rós, byla to pro mne hudba z jiné planety. Ani dnes asi plně nechápu jejich genialitu. Až následné bádání a touha objevit další podobné kapely mi poskytly dostatečný obzor. Vím, že tento styl nemusí být vždy jen instrumentální, ale samotná tvorba hudby, která je bez textu a zpěvu, je tím, co je naprosto úžasné, a kdo tvrdí že skladby bez textů (přiznejme si, kolik kapel má opravdu smysluplné a originální texty?) nemají duši, lže.
Ano, postrock pomalu zmírá, ale je škoda, že nikdy jako žánr nedostal tolik prostoru jako jiné, a možná to, že se z něj (opět) stává okrajový a ještě více undergroundový styl, je to pravé místo, kam opravdu patří. Jako komerční styl by totiž odporoval definici, kterou jsem uvedl na začátku.
Alberto Tocados – baskytarista španělské instrumentální rockové kapely Toundra
K tomu žánru opravdu necítíme náklonnost, především proto, že tu nálepku dostává pomalu každá kytarová kapela bez zpěváka. Totéž platí o postmetalu – pokud kapela hraje něco mezi atmosférickým metalem a špinavým sludgem, je postmetalová, nemluvě o tom, když je zároveň instrumentální.
Pro nás to je snadné. Když jsem byl mladší, moje nejoblíbenější kapely hrály punk rock. Kupoval jsem si kompilace Punk-O-Rama, ideální stav: hodně písniček, hodně kapel a nízká cena. A s touhle hudbou jsem vyrůstal. A jedna z prvních skladeb, která mě přiměla přemýšlet nad instrumentální hudbou, byla skladba na LP Yaphet Kotto „Syncopated Synthetic Laments for Love”.
Opravdu mě uchvátila. Krásně vypracovaná, energická a navíc samozřejmě bez textu. Později jsem začal poslouchat hodně dalších stylů a kapel a mezi nimi – i díky jejich vazbě na hardcore – Pelican. A došlo mi, že můžeš mít „skutečnou“ kapelu, i když nemáš frontmana.
V té době jsem taky založil pár kapel a všimnul si, že často zpěvák nahrává své party, až když je skladba složená, ne před tím. Což pro mě znamenalo, že na té skladbě vlastně pracuje zcela sám. V instrumentální kapele se tak každý může soustředit na komponování, nikdo nečeká, až ji dokončíte, aby se mohl zapojit.
To, co hrajeme, je pro mě jednoduše rock. Experimentujeme, jistě, ale pořád hrajeme rock. Co jiného by to mohlo být se všemi těmi hlasitými kytarami, divokými písničkami a energickými koncerty?
