Anketa: Boyce, Schmarc a Römpötti o filmové hudbě
Britská filmová periodika zvednul před nedávnem ze židle článek, který vyšel v deníku Independent. Jeho autor Ben Walsh v něm pláče nad malou poutavostí současné filmové hudby. Nedlouho poté vyšla v online magazínu In Contention bystrá polemika od Guye Lodge. A právě od těchto dvou textů se respondenti ankety měli odpíchout při svých odpovědích.
Laurence Boyce – britský filmový kritik, který píše do tak rozdílných časopisů, jako jsou magazín Little White Lies a profesní periodikum Screen Daily. Dříve byl dramaturgem festivalu krátkých filmů v Leedsu, momentálně žije v Estonsku.
Když se vás někdo zeptá na hudbu ke kasovním trhákům, je hodně snadné podlehnout nostalgii a začít vzpomínat, že „už není tak dobrá, jako když jsem byl mladý“. Já vyrůstal v 80. letech, kdy skladatelé jako John Williams nebo Danny Elfman skládali opravdu zajímavé soundtracky k nejvelkolepějším filmům své doby. A nyní? Skladatelé jako, ehm, John Williams a Danny Elfman dělají totéž.
Ale je to příznačné pro současný Hollywood jako takový. Filmy opakují, co už bylo uděláno jen před pár lety a hudba k nim tento trend nemůže nenásledovat. Během poslední dekády se prosadilo jen pár skladatelů, napadá mě třeba David Arnold, ač ten často kopíruje úžasného Johna Barryho. A ono se vskutku zdá, že lidi soundtracky zajímají, jen pokud je složil někdo známý. Stačí se podívat na hudbu k filmům „Až na krev“, která pomohla udělat jméno Jonnymu Greenwoodovi z Radiohead, anebo „The Social Network“ (Reznor a Ross) či „Tron: Legacy“ (Daft Punk). Ale jakkoliv se může zdát, že angažmá těchto lidí zavání marketingovým cvičením, zmíněná filmová hudba je pestrá, výtečná a zejména postavená tak, že podnítí představivost diváka.
A zda se filmová hudba stala méně pamětihodnou? Ani ne, i v současném filmu bychom našli příklady krásné hudby. Řekl bych nicméně, že opravdu velcí a respektovaní skladatelé ustupují ze scény. Nahradí je popové a rockové hvězdy anebo vzejdou noví mistři? Uvidíme.
Vít Schmarc – jedna ze tří Čelistí Rádia Wave, přispěvatel časopisu Cinepur a taky stará metalová škola ze serveru Metalopolis.
Jsou přesně takové jako současné blockbustery – opakují, variují, vytěžují co se, dá. U některých (například Haslingerův soundtrack ke „Třem mušketýrům“) se metoda koláže stává nechtěně úsměvnou – skoro by se chtělo nepřístojně zobecnit, že se soundtracky dneška točí kolem osy Sherlock – Sparrow.
Baví mě autoři, kteří fungují záměrně podobně „recyklačně“, ale z hlediska hudby jako celku (Hans Zimmer a jeho elegantní kulturní i žánrové směsice za všechny), ale i autoři, kteří se vymykají zažitým konvencím a ověřeným vzorcům – skvělým příkladem z horké současnosti (byť ne úplně z té kasovně nejúspěšnější) je určitě Cliff Martinéz a jeho schopnost minimalisticky spoluurčovat ráz filmu („Drive“, „Nákaza“).
Jinak, nerad to přiznávám, vnímám hudbu u blockbusterů vesměs jako povinnou produktovou přidanou hodnotu. A vzhledem k tomu, že třeba loni jsem s malými výjimkami nezaznamenal žádný opravdu „pamětihodný“ produkt, musím konstatovat, že pamětihodnost soundtracků pro mě v žádném případě nevzrůstá. Je to tím, že nedokážu striktně oddělit audio od vizuálu, hodně mi to na rovině prožitku splývá. Asi proto byl můj poslední opravdu velký blockbusterový zážitek hudební – Giacchinova euforická vesmírná symfonie „Star Trek“ – úzce spojený s euforickým pocitem z celého Abramsova filmu. Ale tu novou titulní melodii jsem z hlavy dodnes ničím jiným nevymýtil. Možná je ale prostě stále méně pamětihodná sama moje paměť.
Harri Römpötti – finský filmový kritik, který píše do deníku Helsingin Sanomat. Nedávno mu vyšla kniha o komiksech. V roce 2011 zasedl v dokumentární porotě Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary.
Za klasické éry Hollywoodu působili skladatelé jako Bernard Hermann, Henry Mancini, Ennio Morricone a o něco později lidé jako třeba Danny Elfman. Měli rozpoznatelný styl a jejich jména si dodnes pamatujeme.
Nyní ale hollywoodský zábavní průmysl stále více připomíná montážní linku. A týká se to zejména vydávaných soundtracků ke kasovním trhákům, které nejsou ničím jiným, než dalším produktem se skladbami populárních kapel.
Stejně jako je stále těžší jmenovat skladatele, není to snadné třeba ani s kameramany. Snad všechny profese, které mají co do činění s filmy, jsou stále více anonymní. V USA se rozevírá rozdíl mezi velkofilmy a malými, levnými snímky. A v takovém klimatu je těžké udělat si jméno jako režisér a v podstatě nemožné, pokud se chcete prosadit v jiné oblasti.
Ještě více znepokojující je ovšem to, že není snadné jmenovat skladatele ani v oblasti uměleckého filmu. Žije dnes někdo jako Nino Rota nebo Michael Nyman, kteří se proslavili prací s Federicem Fellinim a Peterem Greenawayem?
