Angry Brigade | Woundead Knee | Zeměžluč

ANGRY BRIGADE – 1942 | WOUNDEAD KNEE – ..nestačí křičet pod pláštěm noci..
ANGRY BRIGADE – Gate of Hell | ZEMĚŽLUČ

Pražští Angry Brigade sice existují už více než dekádu, přesto, a to i v rámci svého žánru, zůstávají spíše v přítmí. Jejich podzemně syrový rachot slučuje slůvka hardcore, punk i crust způsobem, kdy na první desce přítomná jemná zvuková zamlženost a vůbec celková nedokonalost není překážkou. Bubeníkův tlukot sice působí snad až příliš monotónně, myšlenkově nepřekvapující texty též nejsou zrovna něčím literárně zázračným, ale potěší Gabčíkovi, Kubišovi a všem bojovníkům proti útlaku věnované titulní „1942“ a značný energický potenciál nahrávky.

Tatáž kapela zní na druhé desce o trochu vyspěleji, patrně díky lepšímu studiu, jinak ovšem přesně podle očekávání zachovává své neměnné rysy. Jakmile je naruší coverem „I Believe in Miracles“ od Ramones, povzbuzeným výrazně melodičtějším zpěvem hostující Steffi, míří ještě o stupínek výše a nijak moc ani nevadí, že se tak děje skrze vypůjčenou píseň.

Pražští Woundead Knee rovněž spojují pojmy punk, hardcore a crust, oproti kolegům je ale odlišuje výše posazený, podivně znějící a nepříliš přesvědčivý řev, trochu připomínající ostravského Skuldu. Texty se zdají být na první pohled zřetelně lepší, jenže plné otřepaných frází typu „otevři oči, neboj se jít vpřed“, a ani hudebně to žel není žádná velká sláva. Tohle je opravdu hluboce podzemní, zcela amatérsky znějící a spíše podprůměrná rubanina, kterou jistě nutno respektovat coby formu protestu proti společnosti, popřípadě jakožto způsob vlastní seberealizace v rámci příslušné subkultury, jenže náročnější jedinec tomu víc než pár poslechů věnovat nemusí.

„Koho dokáže plně uspokojit naplnění běžných žánrových standardů, nebude zde příliš hledat hudbu.“

Brněnští veteráni Zeměžluč na jasně nejlepším ze čtyř obalů těchto desek nabízejí Babylonskou věž i bývalá newyorská dvojčata a totéž činí v textu, kde je coby „pomníky slávy, pomníky marnivosti“ staví na stejnou úroveň. Přestože jde o velmi zkušenou kapelu, jíž by se snad i dala tolerovat určitá výrazová usedlost, zde chvályhodně navazuje na formaci z první strany splitu a předkládá převážně hodně svižné a energické palby, jimž dále přidává špetku melodiky a dokonce i kratší kytarová sóla. Po trochu unaveném výkonu ze splitu s Davovou psychózou docela příjemné překvapení. A zaujme také text „Další nový mesiáš“, jenž zřejmě nepotěší ty z levicových soudruhů, kteří se dodnes hlásí k vrahům typu Che Guevary, o odvěkém odporu souboru vůči jakýmkoli totalitním ideologiím však, podobně jako některé písně v minulosti, vypovídá velmi přesně.

Dvě desky o celkem čtyřech stranách, na nich tři kapely. Jedna stále dobrá klasika a dvě trochu slabší tělesa. Koho dokáže plně uspokojit naplnění běžných žánrových standardů, nebude zde příliš hledat hudbu a soustředí se hlavně na energii, syrovost, vyřčené myšlenky a pocit podzemní sounáležitosti, bude zřejmě spokojen a v tomto směru je proto vše v naprostém pořádku. Současně však nutno připustit, že v rámci daného žánru si lze jistě počínat i mnohem lépe.