Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion

Ten se v případě Legion omezil na podobnost skrze svižné a instrumentálně hutné pasáže jejich hudby. Nesourodý valivý death však jinak působil až nemístně a odezva publika tomu odpovídala. Legion bych doporučil nezpomalovat, jen tak mohou donutit posluchače, aby během setu kapely mířili blíž k pódiu a nikoliv baru. Příznačně pro našlápnutost, ale taky tápání kapely se nakonec jeví osoba jejího zpěváka, který je sice dostatečně výraznou figurou, ale pořád má blíže k nepřítomnému dezolátovi než autoritativnímu frontmanovi. Mělo-li jejich angažmá před koncertem britských likvidátorů představovat pomoc neznámé kapele, pak se toto rozhodnutí ukázalo spíše jako medvědí služba.

Isacaarum jsem měl zafixované jako relativně svěží spolek té části české grindové scény, která se v žánru vyžívá pro jeho nespoutanost i pokud jde o vizuální doprovod. Soudě podle pražského koncertu se ale Isacaarum, podobně jako žánrově odlišní Beltaine, v současné době jeví ze všeho nejvíce jako řádně ustrnulá kapela. Sice solidně hrající, ale taky žijící tak trochu z představy, že by bez své hudby už nedokázali existovat. S koncem setu jsem tak upřednostnil výpravu do nedalekého pohostinství, kde nápoj tvořený posledními třemi písmeny názvu kapely měli o deset korun levněji než v klubu, čímž se přechodná změna lokace stala několikanásobně prospěšnou.

Britští Anaal Nathrakh jsou naprosto jedinečným úkazem, jehož syntéza grindu a black metalu ústí v nebývalý masakr spojující agresivitu prvého a temnotu druhého žánru. Setkání s nimi je pak o to víc trvalé, pokud si všimneme civilnosti, s jakou kapela své destruktivní vize představuje. Žádné mimikry, žádná planá zadumanost – namísto toho naprostá (i mírně sebeshazující) otevřenost a kytarista Mick Kenney sedící za stolečkem se skromným distrem od chvíle, kdy se otevřel klub. Jakmile ale spustí svůj nezaměnitelný extrém, okolní svět se začíná hroutit, a přesto není lepšího místa, kde v tu chvíli být.

„Jakkoliv doufám, že všichni cestou domů zemřete, tohle berte jako důkaz našeho uznání“, kvitoval Dave Hunt odezvu publika a řekněte sami, že vyřknout podobnou větu, aby vyzněla jako upřímné ocenění, není jen tak. Diváci své nadšení demonstrovali jak hlasitým potleskem, tak neúnavným pohybem pod pódiem, z něhož na Huntův popud praktikovali stagediving i ti, kteří by si jinak netroufli. Celý koncert byl neuvěřitelně živý a přátelský, a to i pokud jde o parametry hybného, ale rozhodně „uživatelsky přístupného“ mosh-pitu.

Ačkoliv zprvu vtipkoval, že kapela zahraje poslední píseň, „po níž bude dvě minuty pryč a vrátí se“, přídavek uvedl Hunt slovy o tom, že tak nečiní z povinnosti, ale proto, že si ho publikum opravdu vyžádalo a zasloužilo. A nebyl důvod mu nevěřit. Stejně jako nebyl důvod nevěřit vysílenosti těch posluchačů, kteří za zvuků reprodukovaného hitu „Beat It“ opouštěli parket s výrazem, který značí jediné: „bylo to zničující, a tedy skvělé“.