Aaron Weaver (I.): Z hudby poznáš člověka

„Celestial Lineage“ má být v jistém směru poslední deskou Wolves in the Throne Room a dojem, že se zde něco završuje, z ní opravdu pramení. Zvlášť když k tomu přidáme fakt, že jde o poslední nahrávku, která vznikla v legendárním seattleském studiu Aleph u Randala Dunna. Nové album otevírá nové dimenze, do nichž zve zcela spontánně svou nezměrnou silou, a následně zaplňuje prostor omamnými obrazy. Pozitivní black metal? Dokázali to!
V této části rozhovoru se s bubeníkem kapely a starším ze dvou bratrů Weaverových bavíme o jejich přístupu ke skládání, disciplíně, ale i vztahu k různým žánrům.

Kdybych měl vystihnout vaše nové album „Celestial Lineage“, mluvil bych o větším podílu melodií, silnější atmosféře i zvuku. Přijdou ti také pro desku charakteristické?
Melodie byly vždy důležitou součástí toho, co děláme. Melodie a harmonie stojí za dopadem našich písní, na nové desce jsme si s nimi dali ještě více záležet. Strávili jsme jejím skládáním několik měsíců, kdy jsme každý den pracovali na nápadech, kytarových či syntezátorových partech, pak jsme vše skládali dohromady a to s velkým sebeuvědoměním.
Dříve jsme komponovali více jako „obyčejná“ kapela, prostě jsme shromažďovali nápady ze zkušebny. Tentokrát jsme chtěli něco jiného, chtěli jsme s větším soustředěním opravdu skládat písně, spíše než kolem nich jen tak kroužit ve zkušebně.

Album mi taky přijde mnohem méně metalové. Jasně, je tady třeba typický blackový zpěv, ale jinak… Pokud to vidíš stejně, bylo za tím vědomé rozhodnutí?
No jistě, [předchozí album] „Black Cascade“ jsme chtěli mít hodně syrové až primitivní, postavené na tradiční metalové instrumentaci – na kytaře, bicích, baskytaře, jen s trochou atmosféry. A už když jsme tu desku skládali, věděli jsme, že na dalším albu, které jsme nakonec pojmenovali „Celestial Lineage“, se zaměříme na druhou stránku věci. Na psychedelické atmosféry, na syntezátory.
Do tohodle záměru jsme dali hodně úsilí, není to něco, co vytvoříš jen tak z fleku. Proto jsme se na dlouho zavřeli do studia, abychom zvládli pracovat se všemi těmi vrstvami, včetně například ambientních zvuků nahraných v terénu. Hodně jsme pracovali, abychom vytvořili tuhle očistnou hudbu.

„Překvapuje mě, jak se držíme svých hodnot, toho, kam míříme s hudbou a z čeho čerpáme.“

Když jste tedy výzvu přijali, bylo pak pro vás těžší složit tohle album než ta předešlá?
Mnohem, mnohem těžší. Myslím, že jsme složili materiál tak na dvě, tři desky, ale většiny se ho pak zbavili. Nechali jsme si jen ty nápady, které nás opravdu braly, a v nichž jsme cítili pokrok. Nechtěli jsme složit jen jakousi další desku, která by zněla jako věci, které jsme udělali v minulosti. Posouvat se stále kupředu je pro nás moc, moc důležité. Bylo to pro nás něco nového a myslím, že jsme to zvládli.

Znamená to tedy, že při skládání myslíte na svou předešlou práci a rozhodujete se třeba i podle toho, jak zní?
Asi jo, všechna naše alba chápeme jako vzájemně propojená. „Celestial Lineage“ pak bereme jako konec trilogie. Předešlé desky sice rozhodně dávají smysl i samy o sobě, ale lze je brát i jako klíč k té poslední.

Kde je tedy největší rozdíl mezi Wolves in the Throne Room v dobách vaší první desky a nyní?
V mnohých ohledech jsme se změnili jen pozoruhodně málo. Překvapuje mě, jak se držíme svých hodnot, toho, kam míříme s hudbou a z čeho čerpáme. Myslím, že „Celestial Lineage“ má hodně společného s naší první deskou „Diadem of 12 Stars“. A je to záměrné, chtěli jsme, aby naše poslední deska shrnula osm let, které jí předcházely.

Jak říkáš, jste kapela, která si vědomě staví cíle a neustále se motivuje k něčemu novému. Vykašlali jste se někdy po cestě na vytyčený cíl?
Ne, ani jednou. Podvědomě víme, jaká jsou naše omezení, a vždy si vytyčíme cíl, který je o kousek dále, ale ne tak moc, abychom se z toho zbláznili. Být ale našponovaný až k momentu zhroucení je součást toho všeho. Podvědomě víme, čeho jsme schopni, takže bychom si nikdy neurčili ani příliš snadný, ani nemožně obtížný cíl. Jsme si vědomi toho, kolik energie a ducha v nás je. A díky tomu jsme vždy dosáhli toho, čeho jsme dosáhnout chtěli. Pokaždé to ale byla výzva.
Když vyrážíme na turné, je typické, že si balíme kufry chvíli před tím, než nasedneme do letadla. Vždy před tím pracujeme tak osmačtyřicet hodin, dokončujeme projekty. A říkáme si, příště už ne – příště si dáme před cestou dva dny přestávku. A nikdy toho nedosáhneme, protože máme nutkání ten volný čas naplnit. „Máme dva dny volno, tak dělejme něco! Udělejme si to těžší, šílenější!“

Jak systematičtí tedy jste?
Nesmírně systematičtí! Možná až moc, Nathan je nesmírně organizovaný. Je neurotik a tak trochu obsedantně kompulzivní a každý den si dělá nové seznamy toho, co chce udělat. Takže pracujeme velice soustředěně.

„Nejsme Ulver, kteří vydali blackmetalové album a pak jakési ambientní techno.“

Nebáli jste se někdy, že výsledek nemusí být kvůli těm cíleným posunům autentický?
To bych neřekl. Myslím, že neautentické by pro nás bylo, kdybychom dělali pořád totéž. Kdybychom dělali to, co nám přijde snazší, protože jsme to udělali už dříve. A to dělá vlastně většina kapel – vem si Motörhead, našli si formuli, která funguje, a teď vydělávají a jsou hlavními hvězdami na festivalech. Není v tom ale mnoho ducha a to je pro mě příklad neautentičnosti.
Ale pak jsou tu kapely… Vem si třeba nové album Metallicy s Lou Reedem – slyšels to?

Jo, a jsem jeden ze zhruba pěti lidí na zeměkouli, kterým se celkem líbí…
Fakt? Ta deska je šílená, ta hudba je ujetá… Ale k tématu: většina kapel, když začíná, tak tvrdí, jak se pořád nutí k novým věcem a posouvají kupředu. Ale někdy ztratíš kontakt s realitou a tím, o čem tvá kapela opravdu je. A s hlavou někde v oblacích začneš dělat divné a blbé desky. A řekl bych, že se to stává spíše slavným kapelám, které žijí ve vilách obklopených kamerovými systémy. Což my nejsme.

Je to pro metal vlastně příznačné – jedna část fanoušků chce po kapele pokrok, druhá část doufá, že si kapelu uchová pořád stejnou. Jak to je s váma?
Naše hudba se v jádru až tolik nezměnila, je možná dokonalejší, soustředíme se v ní na trochu jiné věci, ale naše desky podle mě nejsou až tak odlišné. Nejsme Ulver, kteří vydali blackmetalové album a pak jakési ambientní techno.

Dokážeš jako posluchač rozlišit americký a evropský black?
Zvlášť black metal je případ žánru, který hodně čerpá z místa svého původu. Takže to rozlišení je možné, u evropského blacku můžeš snadno rozeznat, odkud pochází. Duch krajiny se do té hudby promítá a lze ji podle něj identifikovat.
Řekl bych ale, že zvuk amerického blacku se mi těžko rozeznává, jsem do něj příliš vrostlý.

Je tebou zmíněná otázka místa podmíněná kulturně anebo lze jednoduše složit skladbu se skandinávským feelingem, když tamtudy projíždíš na turné?
Řekl bych, že možné je do jisté míry obé. Tvá jedinečná perspektiva vycházející z kultury se do tvé hudby promítne určitě. Ať chceš nebo ne, staneš se hlasem své kultury. Do hudby Wolves in the Throne Room se ještě promítají hlas a energie krajiny. My se odjakživa velice vážně snažili, abychom do své hudby přeložili ducha severozápadu. A podobně to, myslím, má hodně blackových kapel – Satyricon, Ulver, Emperor, u těch to Norsko přečteš hned.

Hodně blackových kapel bylo odjakživa o hudebnících, které okamžitě rozpoznáš, zatímco nyní se mnozí snaží zůstat v anonymitě. Jak se to má s vámi?
Změnilo se to, v začátcích jsme chtěli zůstat tajemní, ale jak jsme hráli více a více koncertů, lidé nás začali poznávat a nám přišlo směšné, abychom zůstali v anonymitě.

„Pod povrchem celého západního světa – a možná to je stejné i jinde – je strach z ekologické tragédie, z toho, že náš pohodlný život pomine.“

Black je taky žánr, jehož fanoušci se vymezují, ale taky od samého začátku uznávají své modly, vzory, frontmany kapel… Což je opak toho, o co jde vám. Měl jsi ale, klidně ještě než si začal tvořit, ty sám takový vzor?
Ale asi ano… Každý, kdo hraje hudbu, do ní obtiskuje sebe samého. A když tu hudbu pak posloucháš, můžeš z ní číst, jaký člověk ji stvořil. Což tě pak k danému interpretovi více či méně přitáhne. A také nás přitahují jedny kapely více než jiné a je to díky tomu, jací v nich hrají lidé, jaký mají přistup a jakého ducha.

Myslíš, že se takhle přečíst dají i velké kapely jako Motörhead, které jsi zmínil? Je i na jejich třicet let stále stejné hudbě něco inspirujícího?
Pro mě nikoliv, na mě Motörhead působí jako kapela, která hraje, aby měla na zaplacení účtů. Když se kapely dostanou na jejich úroveň, přestanou mě zajímat. Nikdy jsem takovou kapelu neviděl naživo… Kecám! Na střední jsem viděl na turné k „Černému albu“ Metallicu. Jinak mě hudba na téhle úrovni nebaví, není to nic než stroj na výrobu peněz. Nic pro mě.

Líbil se ti ten koncert?
Jasně, skvělá show. Byl jsem trdlo, věděl jsem, že to v mnohém stojí za prd, ale tyhle kapely nelze nerespektovat. Hrát celý rok pomalu každý večer tříhodinový set, netuším, jak to dělají. Kokain asi bodne… Respektuju výdrž těchhle veteránů.

Nedávno jsi zmínil, že podle tebe metal definuje povahu dnešních dní. V čem přesně?
Svět se zdá být na pokraji úplného zničení. Životní prostředí i civilizace se hroutí. Možná to je jen strach, možná k žádnému zániku nedojde. Ale pod povrchem celého západního světa – a možná to je stejné i jinde – je strach z ekologické tragédie, z toho, že náš pohodlný život pomine. A není to vina nikoho jiného než nás samých. Nás, kteří jsme slabí a sobečtí. A jedním z hlavních témat black metalu je znechucení lidstvem a pocit, že by měli lidé zmizet z povrchu zemského. Svou šanci jsme dostali a selhali jsme. Nerespektovali jsme přírodu a možnosti, kterých se nám jako jedinečnému druhu dostalo. Všechno jsme promarnili. My sami tento přístup nesdílíme, ale je to téma, které má většina blackových kapel společné. A souvisí s tím i protijed – ano, jsme v téhle šílené situaci, ale můžeme se znovu obrátit ke spiritualitě, k moudrosti našich předků, abychom znovu nastolili rovnováhu a vytáhli se z tohohle materiálního, krátkozrakého, podělaného životního stylu. Abychom našli něco hlubšího a krásnějšího a prospěšnějšího.
Metal dokáže vystihnout jak pocit, že bychom měli být vyhlazeni, stejně jako semínko nových zítřků, které nám pomůže z té situace vybřednout.

Všimnout si toho, že vaše nové deska nemá jen čtyři skladby jako ty předešlé, ale sedm, není těžké. Ale měli bychom tomu přece jen věnovat pozornost? Možná se staré způsoby přežily?
V minulosti jsme častou používali techniku repetice, kdy jsme opakovali riff nebo část skladby, někdy třeba až minutu. Cílem bylo jakési navození transu. A z toho vycházely hodně dlouhé písně. Tu techniku mám moc rád, z celého black metalu nejvíc.
Ale na nové desce jsme se rozhodli, že ji používat nebudeme. Dopředu jsme to smetli ze stolu a náhle museli dělat něco jiného, psát písně, které byly mnohem kompaktnější, ale pořád měly ten mohutný, expandující zvuk a energii, ale v jiném rámci, který stál na melodiích.

Repetitivní pasáže jsou bezesporu silným nástrojem. Napadá tě nějaký jiný žánr, kde by fungovaly tak silně jako v blacku?
Slyšíš to pochopitelně v různých druzích elektronické muziky, v technu, které má k blacku hodně blízko v tom, jak pracuje s opakovaným beatem, který má přivodit stav poblouznění. A potom tady je samozřejmě většina světové folklórní hudby – nikoliv pomíjivé populární písně, ale hudba, která pokrývá velká časová období. A především hudba, která je spojená s rituálními a spirituálními praktikami.
A něco spirituálního je i v blacku, který si dává za cíl proměnit vaše vědomí – zvukem, rytmy a celkovým pohlcujícím estetickým náporem, který ta hudba vytváří. A v tomto směru má více společného s rituální hudbou různých kultur než třeba s rockem.

„V současném světě je tak snadné, myslet na to, co bude následovat, ale přitom se nedokážeme soustředit na přítomnost.“

Myslíš, že to tak bylo od samých začátků žánru?
Rozhodně. Ta touha ponořit se do sebe a použít k tomu hudbu tam byla od začátku. V tom je rozdíl mezi deathem a blackem – když byl metal poprvé takto rozdělen, death metal byl tradiční rock'n'roll se všemi mosh pity, chlastáním piva a pokecem s kamarády. Black byl odjakživa mnohem vážnější, se silnými okultními přesahy a meditativním rozměrem.

Dokážeš se ty sám vztáhnout k tradičnějším metalovým žánrům jako je death?
Mám tuhle hudbu moc rád, s bratrem jsme na ní vyrůstali. První kapely, které mě braly, byly Metallica, Deicide, Entombed, Morbid Angel, At the Gates – hodně tradičních, hodně rozohněných kapel zralých pro headbanging. Ale není to hudba, kterou bychom měli hrát – my chceme více meditativní rozměr.

Ten do vaší hudby v podstatné míře vnáší Jessika Kenney. Jak jste se potkali?
Už s námi pracovala na „Two Hunters“ a potkali jsme se skrze Randala Dunna, který produkoval tři naše poslední desky. Za ty roky se stala naší přítelkyní a souznějící duší, dozajista i proto, že pochází z podobného zázemí. Prošla si životem na ulici, světem crustu a punku i hodně extrémním životním stylem. A stal se z ní člověk, který je opravdu hluboce ponořen do tradiční náboženské hudby, v jejím případě konkrétně perské klasické hudby. A je opravdu jedinečnou osobností, která ale nepřišla o svého divokého ducha.
Já se cítím podobně. Rád trávím večery v klidu u hořícího krbu, ale pořád si dokážu užít divokou párty.

V rozhovorech z poslední doby hovoříš o jakémsi novém začátku, jakmile se vrátíte z tohohle turné. A jde o plány hodně nekonkrétní. Zároveň ale chystáte společné koncerty s Jessikou…
Ty plány jsou zatím jen na rovině úvah a nekonkrétních obrysů. S Jessikou bychom moc rádi koncertovali, stejně jako ona s námi, ale to jsou plány do budoucna. Teď jsme uprostřed turné a naše mysl je v rozpoložení propojeném s novou deskou a v něm chceme pro tuto chvíli i zůstat.
V současném světě je tak snadné myslet na to, co bude následovat, ale přitom se nedokážeme soustředit na přítomnost. A my se snažíme žít uvědoměle pro tuto chvíli a respektovat, že žijeme nyní a nikoliv v budoucnosti.

Přečtěte si přímé pokračování rozhovoru.

fotografie: Alison Scarpulla
Za zprostředkování rozhovoru děkujeme Lauren Barleyové.