25 let Epidemie Records / 25 let Forgotten Silence

Nejprve se tak stalo ve středu 31. října v pražském Rock Café, kde navíc zahráli Somnus Aeternus, ale také Elbe, kteří stejně jako na obou místech hrající Dying Passion měli vystoupit i o den později v brněnské Melodce, kde pro změnu došlo na Heiden, leč s ohledem na sousedící filharmoniky byl program nuceně zredukován ze čtyř na pouhé tři soubory.

Oslavenci se hned na začátku usnesli na tom, že 450 příchozích bude možným maximem, po jehož dovršení se klub uzavře, k čemuž se skutečná asi stovka nešťastníků přiblížila alespoň do té míry, že sice zdaleka nebylo plno, ale naštěstí ani vyloženě prázdno.

Všechny tři vystupující kapely jsou inteligentnějšímu publiku natolik známé, že je nejenže netřeba představovat, ale ani pochybovat o jejich dávno a mnohokrát prokázaných kvalitách. Proto nemůže překvapit, že brněnští Heiden během pouhých třiceti minut znovu předvedli atmosféricky působivý rock, jimž dali zapomenout na svou tvrdší a temnější minulost, takže ortodoxní blackmetalisté snad zůstali doma. Zároveň však naznačili, že jejich žánrově obtížně odhadnutelná cesta nekončí, o čemž by se vážené posluchačstvo mělo přesvědčit v příštím roce.

Také šumperští Dying Passion jsou již dlouholetou stálicí, která skrze čtyřicet minut demonstrovala hlavně svůj nadýchanější mladší repertoár, jakož i skutečnost, že Zuzana Jelínková jistě náleží mezi tři nejlepší žánrové zpěvačky u nás. Nejpřekvapivější moment nastal tehdy, kdy zazněla dávná, ale dodnes památná demopíseň No Time, navíc vylepšená průsakem do drsnější When I Die, s čímž si jmenovaná zpěvule poradila snad až nadmíru obstojně.

Téměř hodinové vystoupení rosických Forgotten Silence bylo jejich teprve 51. celkově, což za těch 25 let není mnoho. Současně třeba dodat, že po MetalGate Czech Death Festu, Symbolic Open Airu a středě v Praze šlo o čtvrtý a poslední koncert oslavující nesmrtelný albový debut Thots. Znovu tak ožily všechny ty ženy jako Rosa, Blanca, Alba a hlavně obzvláště nepřekonatelná Clara a opětovně si bylo možné vychutnat i závěrečný čtvrthodinový klenot The Old Memories. Mimoto se tak stalo v převážně původní sestavě, kterou kromě jiných přizdobila Andrea Baslová, další ze tří nejlepších žánrových zpěvaček u nás. Takto laděný doom/death/jazz/art/prog/rock/metal ani po více než dvou desítkách let od svého vzniku nepřestává fascinovat.

Nelze si odpustit ani osobnější podotek. Po několika letech jsem zde na Melodce potkal svého tolik drahého přítele Štěpána Šimka. Překvapilo mě, že ještě žije, že ho stále nesebral čert i že mě poznal. Již mi chyběla jeho pseudointelektuální moudra, neplodné debaty či hrb na zádech, proto je skvělé, že po letech nevidění se došlo k tomuto milému setkání.

A jinak? Dožije se Epidemie také třicítky? Snesou filharmonici hluk ze sousedství? Kterou je ta třetí z nejlepších žánrových zpěvaček? Domnívá se snad někdo, že jsme se ŠŠ na ostří nože a nemůžeme se snést? Co na to Jan Tleskač? Pokračování příště...