25. Beseda u bigbítu

Dusno v pokoji pojmenovaném po třídě, do které jsem před dvaceti lety docházel, mi pozvolna stoupalo do hlavy. Události uplynulého dne jsem měl před očima jako poloprůsvitnou blánu, za kterou se na strop pokoje promítaly stíny pracovních starostí. Učiněná sókratovská jeskyně pro schizodního muže 21. století.

Z cesty přeplněným rychlíkem do Brna jsem si vybavoval tak akorát epilepsii navozující obrazy projíždějících vlaků za prosklenými dveřmi. Už ne chorý drážní ambient pro váguse, kteří se nevešli do ekonomické třídy. Škoda, býval bych se mohl stát druhým Zimmerem. Kam by se potom poděl Lešek Wronka i s celou svojí business třídou, kde aspoň podle drážních novin napsal píseň pro svoji ženu…

Paměť se mi rozjasnila až při vzpomínce na přestup ve štatlu. Tam jsem poprvé pocítil závan jiného světa, kde tetka z fast foodu zásadně oslovuje „hošku“, nechat se upálit před zraky kostnického koncilu se rovná hloupé frajeřině, v nápojovém lístku je uvedena cena i za litr slivovice a v bufetu na hřišti se podává kuchyně, které se domácí neříká už proto, že to o ní tady všichni vědí.

„Jako zvuková kulisa do Show Jana Krause dobrý, ale pošahanosti by se v nich člověk nedořezal“

Akustický metal Rudých koster na mě zapůsobil jako vstupní droga před deseti lety při registraci na Bandzone i při letošním besedování u bigbítu. Vřelé a přitom jemně melancholické melodie se dokonale snoubily jak s chutí těžké jaderné vody, tak se sluncem zapadající za vrcholky Bílých Karpat. Vylákaly do údolí i jinak rozjímajícího prafotra Moravu provázeného čtyřmi učedníky a lavinou riffů pamatujících lovce mamutů táhnoucí Dolnomoravským úvalem (Wrekmeister Harmonies).

Uhrančivý rozjezd sobotního večera z mého pohledu zbrzdila Anna von Hausswolff na hlavním pódiu, těkající mezi Chelsea Wolfe a Pharmakon. Pokud mi její vystoupení dávalo smysl, tak pouze jako autoterapie. Stejně tak Lenka, moje festivalová společnice, lavírovala mezi druhým a třetím pódiem. Spíš než ona trpěly poruchami soustředění tehdy vystupující kapely. Slezský večerníček pro pokérované smrady, The Truth Is Out There, si z výrazového rejstříku Bring Me the Horizon a Enter Shikari sebejistě vybral to horší. Z deathcoreu mu zbylo jen to Déčko. Obdobně si Acute Dose půjčovali nápady od Incubus, RHCP, The Mars Volta. Jako zvuková kulisa do Show Jana Krause dobrý, ale pošahanosti by se v nich člověk nedořezal. Však jim také Arnoštkové z Midi Lidí uštědřili pořádný kouř a já byl zralý na odstřel. Tehdy jako na zavolanou začali Esazlesa vybalovat své smrtící náčiní. Najednou člověk vzdor vší té do morků kostí prorůstající životní skepsi měl pro co žít, ale bylo už příliš pozdě. Nikdy se neptej, komu zvoní hrana, zvoní tobě.